K některým apektům institutu nepominutelného dědice v novém občanském právu ve srovnání s předchozí úpravou v zák. 40/1964 Sb.

K některým aspektům institutu nepominutelného dědice v novém občanském právu ve srovnání s předchozí úpravou v zák. 40/1964 Sb.

V dílu pátém hlavy třetí části třetí zák. 89/2012 Sb., se nachází v oddílu prvním úprava nepominutelného dědice. Právě tímto institutem, jeho povahou, některými jeho atributy a změnami oproti úpravě v zák. 89/2012 Sb. se budu v následujícím příspěvku krátce zabývat.

Jedna z prvních myšlenek, které napadnou čtenáře po přečtení úvodu, je, že institut nepominutelného dědice není v občanském právu v podstatě ničím novým. Taková úvaha je do jisté míry správná, přesto oproti předchozí úpravě v Občanském zákoníku 1964 zde došlo k určitému posunu a to jak terminologickému tak v některých základních východiscích tohoto institutu. Do značné míry je tento posun spjat právě se základními východisky NOZ, respektive s jeho antropocentrickým pojetím a významem jaký nové občanské právo na dědění obecně klade.

Považuji za vhodné uvést, že institut neopomenutelného dědice, jak jej pojmenovala právní teorie (OZ 1964 pojem neopomenutelného dědice přímo neobsahoval), byl za předchozí právní úpravy normován v ust. § 479 OZ 1964. Toto ustanovení upravilo, že nezletilým potomkům se musí dostat aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona. Pokud závěť tomu odporuje, je v této části neplatná, nedošlo-li k vydědění uvedených potomků.

Naopak nynějším pojmem nepominutelný je již přímo v textu zákona uvozen Oddíl 1. Tento oddíl je v zákoně systematicky zařazen tak, jak uvedeno v prvním odstavci tohoto příspěvku.

OZ 2012 v ust. §1642 stanoví, že nepominutelnému dědici náleží z pozůstalosti povinný díl. Výpočet povinného dílu je pak uveden v ust. § 1654 odst. 1), který stanoví, že nepominutelný dědic nemá právo na podíl z pozůstalosti, nýbrž jen na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu.

Výše uvedená ustanovení jsou pro nynější postavení nepominutelného dědice a jeho práva a povinnosti, vůbec pro pochopení posunu, k jakému došlo mezi institutem neopomenutelného dědice (OZ 1964) a nepominutelného dědice (OZ 2012) klíčová.

Komentář uvádí: Občanský zákoník vychází nově z toho, že nepominutelný dědic není z právního hlediska ve skutečnosti dědicem, nýbrž je toliko věřitelem, resp. zákonným odkazovníkem. Tato změna má celou řadu hmotněprávních a následně také procesních důsledků.

K další důležité změně oproti předchozí úpravě v zákoně 40/1964 Sb. došlo v určení rozsahu zákonného dědického podílu, tedy sumy jmění, která za zákonem stanovených podmínek nepominutelnému dědici přináleží. Jak bylo citováno výše, OZ 1964 stanovil, že „nezletilým potomkům se musí dostat alespoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona a zletilým potomkům alespoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona.“

Oproti předchozímu zákonu, jehož důležitým východiskem bylo, eufemisticky řečeno, distribuovat majetek podle socialistického pojetí spravedlnosti a ingerovat, například konceptem širokého pojetí absolutní neplatnosti, do aktů svobodné vůle, nynější, na odlišných právně teoretických východiscích (principech) založený kodex soukromého práva z mého pohledu dostává svým základním zásadám i při stanovení výše povinného dílu nepominutelného dědice.

Projevuje se to mimo jiné tím, že OZ 2012 nechává oproti předchozímu zákoníku prostor pro širší autonomii vůle na straně toho, kdo jmění buď fakticky vybudoval, nebo se alespoň o to, co zdědil, za svého života staral, tj. zůstavitele. Tak ust. § 1643 odst. 2) OZ 2012 stanoví, že „Je-li nepominutelný dědic nezletilý, musí se mu dostat alespoň tolik, kolik činí tři čtvrtiny jeho zákonného dědického podílu. Je-li nepominutelný dědic zletilý, musí se mu dostat alespoň tolik, kolik činí čtvrtina jeho zákonného dědického podílu.“ Posun oproti předchozí úpravě je zřetelný.

Koho zákon považuje za nepominutelného dědice?

Co se týče okruhu osob, které lze za nepominutelné dědice považovat, Komentář uvádí, že: „Občanský zákoník vyšel z dosavadního pojetí a nepominutelnými dědici jsou (i nadále) děti zůstavitele a nedědí-li, pak jsou jimi jejich potomci (§ 1643 odst. 1). Dětmi zůstavitele jsou jeho děti narozené jak v manželství, tak i mimo něj. Nepominutelným dědicem je i osvojenec, který byl osvojený zůstavitelem a jeho manželem, nebo jen zůstavitelem. Nepominutelným dědicem se rozumí i nasciturus, narodí-li se živý.“

Nepominutelnými dědici však nejsou předci zůstavitele, což ostatně ze zákona přímo vyplývá.

Vydědění, dědická nezpůsobilost a zřeknutí se dědictví.

Samotná skutečnost, nepominutelný dědic splňuje jako descendent zůstavitele hmotněprávní předpoklad ke vzniku práva na povinný podíl, ještě automaticky neznamená, že na povinný díl dosáhne. Kromě důvodů, které stojí „o krok dále“ tj. například odmítnutí dědictví, předlužení dědictví, atp., jsou zde tři důvody, z nichž naplní – li se jeden alternativně, právo na povinný podíl nepominutelnému dědici vůbec nevznikne. Těmito důvody jsou vydědění, dědická nezpůsobilost a zřeknutí se dědictví.

Tak ust. § 1646 odst. 2) OZ 2012 stanoví, že ze zákonných důvodů lze nepominutelného dědice vyděděním z jeho práva na povinný díl vyloučit, anebo jej v jeho právu zkrátit. Zůstavitel může vydědit nepominutelného dědice, který mu neposkytl potřebnou pomoc v nouzi, nebo o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl,
nebo byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze nebo vede trvale nezřízený život.

Zůstavitel může vydědit i nepominutelného dědice, který je nezpůsobilý dědit, a proto je z dědického práva vyloučen.  Přežije-li vyděděný potomek zůstavitele, nedědí ani potomci vyděděného potomka, ledaže zůstavitel projeví jinou vůli. Nedožije-li se vyděděný potomek smrti zůstavitele, pak jeho potomci dědí vyjma těch, kteří jsou samostatně vyloučeni z práva dědického.

Ust. § 1647 pak stanoví, že zůstavitel může vydědit i nepominutelného dědice, který je tak zadlužen nebo si počíná tak marnotratně, že tu je obava, že se pro jeho potomky nezachová povinný díl.

K samotnému vydědění existuje již nyní bohatá judikatura, která se nepochybně bude dále rozrůstat, ostatně, OZ 2012 důvody pro vydědění rozšiřuje, některé stanoví zcela nově, včetně užití nové terminologie.

Oproti OZ 1964 je nyní zcela nově upraven institut zřeknutí se dědictví. Dle ust. §1484 odst. 1)  NOZ, platí, že dědického práva se lze předem zříci smlouvou se zůstavitelem; není-li jinak ujednáno, působí zřeknutí i proti potomkům. Kdo se zřekne dědického práva, zříká se tím i práva na povinný díl; kdo se však zřekne jen práva na povinný díl, nezříká se tím práva z dědické posloupnosti.

Závěrem

Institut neopominutelného dědice doznal výraznějších změn oproti předchozí úpravě, která vycházela z ust. § 479 OZ 1964. Kromě změny výše povinného podílu došlo k důležité změně ve způsobu hmotněprávního postavení osoby, které toto právě svědčí a to z dědice, jako univerzálního sukcesora zákonem stanovené části pozůstalosti, do postavení věřitele, kterému ve vztahu k pozůstalosti svědčí právo na určité (určitá) plnění.

 

Fiala, R. Drápal, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§1475 – 1720). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 404

Tamtéž, s. 403

JUDr. Vít Nevařil, advokátní kancelář, Václavské náměstí 808/66, Praha 1, 110 00, e-mail: info@ak-nevaril.cz

Tento web používá k personalizaci reklam soubory cookies, které mohou sbírat některé vaše osobní údaje.   Přijmout   Odmítmout   Více informací