Určitým úhlem pohledu existují dva typy začátku hlavního líčení. První, častější, je ten, že trestní soud zkrátka zahájí hlavní líčení zpravidla za přítomnosti obžalovaného, státního zástupce, obhájce, veřejnosti, poškozených, atp.
Druhý postup, který ale zase není nějak úplně ojedinělý, spočívá v tom, že si soudce před samotným, procesně účinným zahájením hlavního líčení, „zavolá z chodby“ pouze obhájce a státního zástupce, kterým sdělí svůj předběžný právní názor na věc. Při té příležitosti, zpravidla dovozeno z reakcí státního zástupce a obhájce na názor soudu a jejich názory navzájem, je ihned jasnější, jaký má každý z těchto procesních subjektů na věc názor, nebo je zcela jasné, že jeden z procesních subjektů svůj názor přinejmenším v tuto chvíli neuvede.
Zpravidla se při takovém postupu před zahájením hlavního líčení řeší, zda přichází s ohledem na obsah spisu v úvahu spíše trest podmíněný či nepodmíněný, jestli přicházejí v úvahu také alternativní tresty, či nikoliv, za jakých okolností bude obžalovaný ochoten vzdát se na místě práva podat odvolání a to i za osoby se samostatným odvolacím právem a za jakých okolností zároveň s ním státní zástupce, eventuálně poškozený, tj. věc bude v podstatě doručením nebo vyhlášením rozhodnutí pravomocně skončena.
Konkrétně v trestních věcech (mimo zvlášť závažné zločiny, kde se koná rozšířené vyšetřování a svědky je nutno vyslýchat na protokol), ve kterých je část důkazů v přípravném řízení pořízena formou úředního záznamu, který je ale potom bez souhlasu obžalovaného v hlavním líčení jako důkaz nepoužitelný, se jednání o „malé dohodě o vině a trestu“ zpravidla týkají také toho, zda bude věc vyřízena v jednom hlavním líčení, či zda se bude odročovat, když je-li předvoláno k jednání zpravidla okolo 4-5 osob a více v jiném postavení než obhájce, obžalovaný a státní zástupce, je velmi vysoká pravděpodobnost, že alespoň jedna z nich nedorazí, tj. zde je předpoklad minimálně dvou dalších jednání.
Autor tohoto článku tento postup před zahájením hlavního líčení pracovně označuje jako jednání o „malé dohodě o vině a trestu“, když jednáním o „velké dohodě o vině a trestu“ rozumí pro účely tohoto článku institut dohody o vině a trestu zakotvený v trestním řádu.
Tato praxe, kdy soudce jedná se státním zástupcem a obhájcem je typičtější pro anglosaský systém. Ostatně, i zde pravděpodobně pramenily snahy zákonodárce dosáhnout „dohody“ mezi stranami trestního řízení, aby soudní řízení bylo rychlejší, pro účastníky předvídatelnější, pro stát levnější. „Velká dohoda o vině a trestu“ našla uplatnění v zákoně a nikoli v praxi, „malá dohoda o vině a trestu“ v praxi žije, zejména u tzv. bagatelní trestné činnosti, dávno, v zákoně chybí.
Aby se autor tohoto článku vyjádřil jednoznačně, jakýkoli předběžný názor soudu učiněný s implicitně všemi přijatou výhradou teprve v budoucnu prováděných důkazů a možnostmi doplnit tvrzení, vyjevený soudem za společné přítomnosti obhajoby a obžaloby, je pro advokáta samotného, ale mnohonásobně více pro klienta advokáta, a to ostatně ve věci jakékoli povahy, nikoli pouze trestní, velmi cennou informací a její znalost na straně účastníka je téměř vždy způsobilá racionalizovat procesní postup, lapidárně řečeno proto, protože účastník řízení vidí, jak se asi věc vyvine.
V civilních věcech pak jasně artikulovaný předběžný názor soudu bývá ne zcela ojediněle ultimativním spouštěčem mimosoudních jednání mezi protistranami a následně uzavření mimosoudní hmotněprávní dohody, která následně vede k zastavení řízení.
Ze zkušenosti autora tohoto článku se pak tento postup neformálního jednání o „malé dohodě o vině a trestu“ při zahájení hlavního líčení objevuje spíše u přečinů, někteří soudci jej volí častěji, u některých se s tímto postupem autor článku ještě nikdy nesetkal, někteří jej volí výjimečně.
Autor článku také zcela rozumí důvodům, pro které nelze u rozsáhlých věcí, kde jsou obvinění stíhání pro kvalifikace ve vysokých odstavcích, spis čítá tisíce, či desetitisíce stran, nebo obecně řečeno, kde se jedná o věc v prvním stupni krajskosoudní, „předzahajovat“ takto hlavní líčení. Autor článku si na základě svých zkušeností dovoluje zobecnit – o co tzv. „bagatelnější“ trestnou činnost se jedná, o to více se tento postup směřující „k malé dohodě o vině a trestu“ objevuje.
Pokud však zákonodárce vložil do zákona „velkou“ dohodu o vině a trestu, nevyjádřil vůli po tom, aby se procesní subjekty i trestního řízení pokusily dohodnout? A neměl a nemohl by být per analogiam legis prostor pro tuto „malou“ dohodu o vině a trestu? A ještě jedna otázka - je správně, pokud určitý soudce takový postup volí relativně pravidelněji, dle svého vlastního uvážení, ale pokud iniciuje toto jednání o „malé dohodě o vině a trestu“ po výslechu obviněného v průběhu hlavního líčení obhájce, pak je na něj pohlíženo, jako by obhájce navrhl něco zcela nepatřičného, co patří v lepším případě do nějakého ADR řízení, v horším případě na koňský trh? Ačkoli začátek možného jednání o „velké“ dohodě o vině a trestu umístil zákonodárce hluboko do přípravného řízení, kdy je spis zpravidla výrazně důkazně tenčí, tedy zpravidla výrazně důkazně méně jednoznačný?